fbpx

Podnikání za totality pohledem teorie i skutečnosti

Podnikání za totality pohledem teorie i skutečnosti

Dnes je to přesně 30 let od demonstrace, která spustila tzv. Sametovou revoluci. Ta vedla až k úplnému pádu komunistického zřízení v Československu a byla pilířem pro budování demokratického státu. V souvislosti s tím bylo umožněno občanům cestovat a vůbec, konečně poznat úplnou svobodu, která díky bohu drží dodnes.

Svobodné podnikání je dnes již zajetý standard a jak velmi často slýcháme „Podnikat dnes může snad úplně každý”. Dřív tomu tak ale nebylo. Podnikání zejména za dob komunistů bylo totiž více než podnikáním spíše ústavičným skrýváním, respektive hledáním různých okrajových cest k vykonávání této činnosti. Nás zajímalo, jak moc museli tehdejší podnikatelé vystupovat z řadových občanů, které stvořil režim k obrazu svému, aby mohli plnit své touhy s co možná největšími zisky.

Teorie komunismu jasně hovoří proti svobodnému podnikání

Pro začátek by bylo dobré vyjasnit si, jak si vlastně komunismus představovali Friedrich Engels a Karl Marx ve své knize Komunistický manifest z roku 1848. Asi vás už v tomto momentě napadne, že půjde o čistou a přímou teorii. K ilustraci toho, jak to mělo vypadat, ale poslouží naprosto dokonale.

Nejprve bychom rádi zabrousili do ekonomického systému komunismu, protože právě ten velice dobře nastíní následující fakta. Celou knihu Komunistický manifest totiž napsali Engels s Marxem jakožto reakci na špatné pracovní podmínky pracovníků v Evropě. Za cíl si tehdy kladli vytvoření jakéhosi systému, jenž by odstranil třídní rozdíly a veškerá výroba a vše s ní spojené by propadlo do vlastnictví mas. Postupem tak vzniká Velitelská ekonomika, která je definována jakožto kolektivní vlastnictví kapitálu. V praxi to znamená, že veškerý majetek je ve vlastnictví státu a úroveň produkce je určována plánovacími mechanismy, nikoli nabídkou a poptávkou. Důležité je také říci, že ceny jsou důrazně kontrolovány a regulovány.

Mohl mít komunismus v tomto ohledu i nějaké benefity?

Otázka, kde velice záleží na úhlu pohledu. Z výše avizované knihy jsme totiž schopni vybrat i některé položky, které působí poměrně pozitivně. Jaké?

Většina teoretických výhod tohoto zřízení plyne z hlavní myšlenky rovnosti a s tím spojenými silnými komunitami. Komunistická ideologie navíc klade důraz na rozvoj znalostí i historického porozumění proletariátu. Výrazné pozitivum je také podpora emancipace žen.

Zápory stejně hrají první housle…

Pravděpodobně už vám je jednoznačně jasné, proč to měl podnikatel za totality těžké. V komunistické společnosti totiž ústřední orgán diktoval velmi přísná pravidla pro podniky a plně řídil množství výroby i prostředky. Neexistující konkurence pak mohla být dalším zničujícím faktorem. Rozpočet byl totiž vždy stejný, stejné byly také platy zaměstnanců a očekávání od nich. Svoji roli hrál také onen mechanismus, jenž ignoroval nabídku a poptávku. Nejdůležitějším bodem však samozřejmě zůstává vláda, která koneckonců všechny podniky vlastnila.

Jak ale vypadala skutečnost před rokem 1989?

Konečně se pojďme vymanit z teorie a přejít volně k zajímavější části, skutečnosti. Ruku na srdce, oficiálně podnikat bylo téměř nemožné. I přesto ale na statistickém úřadu tradoval vtip:

„V Československu je šest milionů státních zaměstnanců a jeden soukromý podnikatel – vetešník Čapek z Prahy”.

Samozřejmě vtip používá hrstku nadsázky, poněvadž podnikatelů bylo pravděpodobně o něco málo více. Důležité je ovšem zaměřit se na slovo málo, jenž dokonale vystihuje podnikatele za totality. Zvlášť v Československu se jejich počet totiž, nepočítáme-li umělce, pohyboval pravděpodobně v nižších stovkách. To je poměrně zajímavý fakt, poněvadž naši sousedé na tom byli o poznání lépe. Například Maďarsko si během své socialistické éry stále drželo významné procento podnikatelů. Lépe na tom bylo i Polsko, kde působilo spousta soukromých zemědělců.

Abychom lépe prezentovali totální vyvlastňovací šílenství, které předvedli českoslovenští komunisté, ukažme si pár čísel. Ještě před rokem 1945 bylo totiž až 89 procent podniků ve vlastnictví soukromníků. V průběhu následujících šesti let se komunisté poměrně vyřádili a procento doslova a do písmene seřízli na 1,8 procenta. Možná by se vám tato drastická změna mohla zdát jako konečná, jenže nebyla. Třešničkou na dortu totiž byl rok 1953, kdy stát převzal i poslední provozovny byť malých živnostníků.

Stát nabývá tedy na neskutečné obchodní síle. Stále má ale jednoho, byť poměrně slabého konkurenta. Kvůli deliminaci (proces, při kterém stát odcizil družstvům lukrativní provozovny ve městech a přemístil je do prodejen na venkově, které byly dlouhodobě nevýnosné) totiž nevymýtil družstva úplně a ta se ke konci 80. let dostala až ke čtvrtinovému podílu na celostátním trhu. 

Podnikat se tedy dalo a to dvěma způsoby. Buďto se skrýt pod některou ze státem protěžovaných organizací nebo zkrátka podnikat načerno. Druhý ze způsobů byl samozřejmě ten využívanější, který si zažil za totality opravdové slávy. Nejčastější byly živnosti jako například truhlář, instalatér či zedník. Hojně se ale také prodávalo doma vypěstované zboží, to ostatně potvrdí většina, která se za totality vydala na vesnici. 

 

Máte nějaké vzpomínky nebo zkušenosti z dob totality? Podělte se o ně v komentářích.

Zdroj: LumenLearning, Euro.cz

 

Share on facebook
Sdílet na Facebooku
Share on twitter
Sdílet na Twitteru


Partneři

Máte zájem o propagaci Vašeho odkazu v této sekci? Konktaktujte nás na inzerce@moderni-gentlemani.cz

Další zajímavé články